- Etika Nikomachova je rozdělena do deseti částí nazývaných knihy
- autor postupně rozebírá lidský život, jaký by měl být a čeho by se člověk měl vyvarovat, pomocí pojmů se snaží načrtnout obraz dokonalého života
- definice první - dobro - je to, k čemu všechno směřuje, protože dobré jednání je spravedlivé a vede ke štěstí
- každý člověk směřuje ke štěstí (tedy k dobru)
- dobro se dělí do tří skupin - duševní, tělesná a zevnější
- nejvyšší jsou dobra duševní, jenom ta vedou k blaženosti
- blaženost - nejvyšší dobro - něco, co chceme pro ono samo a ne pro nic jiného
- nic krásnějšího než blaženost není - je to ideál života, jaký bychom měli vést a jaký vedou bohové
- blaženost je v činnosti - abychom se stali blaženými, musíme se podle toho chovat, musíme toho docílit usilovnou snahou - a to tak, že budeme ctnostní, spravedliví a dobří
- blažený člověk je dobrý sám od sebe, koná dobro protože je blažený a je blažený, protože koná dobro
- abychom se mohli stát blaženými, musíme být ctnostnými
- ctnost - jedním z duševních jevů
- duševní jevy jsou tři: city, vrozené schopnosti a stavy
- city jsou například hněv, radost, lítost, láska nebo náklonnost, tedy všechno to, s čím je spojen stav libosti a nelibosti
- vrozené schopnosti jsou city, kterých jsme schopni, například schopnost prožívat bolest, zklamání, nebo pocit beznaděje
- stavy jsou to, co způsobuje, jak se k citům stavíme, jestli dobře nebo špatně
- Aristoteles hledá a nalézá ctnosti ve stavech - city nemůžeme vůlí ani chováním ovlivnit a vrozené schopnosti nemůžeme změnit, jediné stavy jsou námi ovlivnitelné, máme v nich potenciál ke změně
- Aristoteles dělí ctnosti na mravní ctnosti a rozumové ctnosti a definuje je jako stav, který je hoden chvály
- mravní ctnost - (řec. éthiké) vzniká za zvyku (řec. ethos)
- mrav.ctnost - není nám dána přirozeně, ale máme přirozenou vlohu, abychom se k ní dostali - nejlépe od mládí a soustavným ctnostným jednáním - např. z vlídného jednání se člověk stane vlídným, ze štědrého štědrým - zvykneme si tak jednat a nakonec se pro nás toto jednání stane přirozené
- dobrou výchovou se vychovává dobrý člověk - toto pravidlo je podle Aristotela použitelné i na obce - dobrou ústavou, dobrými zákony vznikají dobří občané, špatnými zákony vznikají špatní občané (je tedy jen na zákonodárcích a potažmo na vládcích, jestli bude obec a lidé v ní prosperovat, nebo jestli bude obec upadat a lidé v ní strádat)
- každá ctnost zaniká nedostatkem nebo nadbytkem, zachovává se středností
- ke každé ctnosti - středu - se vztahují dva stavy, které nejsou ctnostné a tak ctnost ničí
- např. štědrost je ctnost a je zároveň střed, krajní stavy jsou na straně nedostatku lakomství a na straně nadbytku marnotratnost
- ctnostný je ten, kdo se snaží co nejvíce dodržovat střed
- střed není u každého stejný, ale záleží na individualitě a na té které vlastnosti - je určité rozmezí, ve kterém je dané chování ještě ctnostné, mimo toto rozmezí už chování ctnostné není a tudíž je špatné - to jak moc je špatné, záleží na tom, jak moc daleko od středu je a o jaké chování přesně jde
- existují také stavy které jsou špatné samy od sebe a které žádný střed nemají, to je např. škodolibost, pomlouvačnost, nestoudnost, závist, vražda, krádež
- abychom mohli jednat dobře, musíme určit střed - ten leží v určitém rozmezí a je na jedinci, na jeho rozumu a nepsaných zákonech - zvycích - kam přesně ho umístí
- zvyky jsou velmi důležité - např. lakomec vidí sám sebe ve středu jako štědrého a vedle sebe vidí v "nadbytku" štědrého, což je ale podle něj marnotratný
- pokud se nám podaří správně určit střed, určíme i oba kraje
- když neurčíme střed přesně, je k některému z krajů nevyhnutelně blíže - ten pak nazýváme protiklad a k němu jsme také více přitahováni - na protiklad si musíme dát v našem chování velký pozor, protože je pro nás svůdnější než druhý kraj, který pro nás zase tak přitažlivý není
- mravních ctností Aristoteles definuje osm základních, a to statečnost, uměřenost, štědrost, velkorysost, velkomyslnost, klidnost, pravdivost a ctižádostivost
- statečnost - se dělí: 1) statečnost občanská - ta vzniká z touhy po cti a po obdivu, 2) statečnost ze zkušenostiv jednotlivostech - ta dovoluje poznat co je nebezpečí a co není, 3) statečnost ze vznětlivosti - vzniká ze vzteku, naštvaný člověk se podobá člověku statečnému, protože nemá strach, 4) statečnost z neznalosti - člověk, který neví, že je v nebezpečí se nebojí, 5) statečnost z dobré naděje - např. opilec nebo nezdravě sebejistý věří, že se mu nemůže nic stát
- Aristoteles definuje statečnost jako schopnost snášet bolestné věci
- uměřenost - je schopnost udržovat střed v rozkoších
- rozkoše - tělesné a duševní - více nebezpečné jsou tělesné rozkoše, protože jsou méně ovlivnitelné rozumem a jsou více svůdné
- štědrost - vymezuje se počtem věcí, nebo peněz, které člověk má, a částí, které z těchto peněz rozdává - dávat se má pro krásné věci a pro ušlechtilý účel, jinak jde o marnotratnost a rozhazovačství
- velkorysost - krajní stavy jsou malichernost a okázalost - velkorysost samotná je schopnost rozumně vynaložit finance pro nějaký dobrý, ctnostný, nebo užitečný účel, např. pro pohoštění přátel
- velkomyslnost - asi nejkrásnější a nejdůležitější ctnost
- krajní stavy jsou malomyslnost a nadutost
- velkomyslný člověk má sám sebe za takového, pro kterého je jenom to nejlepší dost dobré a skutečně takový je
- velkomyslný člověk je většinou bohatý, urozený, mocný a vždycky je hodný úcty (úctu přijímá ze všech stran, ale pouze určité úrovně, malé úcty si nevšímá, protože se nad ni povznáší, stejně jako nad pomluvy - ty se ho také ani nemohou týkat, protože velkomyslný člověk je vždy a za každých okolností dobrý a spravedlivý)
- klidnost - schopnost zvládat hněv
- krajní stav v nedostatku nemá jméno a v nadbytku je to hněvivost
- lidé, kteří se chovají hněvivě, rozděluje Aristoteles do čtyř skupin: 1) zlostné - rychle se naštvou na kohokoli a stejně rychle uklidní, 2) prchlivé - jsou naštvaní prakticky pořád a z libovolných příčin, 3) roztrpčené - jsou nesmiřitelní a naštvaní po velmi dlouhou dobu a uklidní se až pomstou, 4) popudlivé - lidé, kteří jsou naštvaní vůči tomu, co nemají, a také se usmíří až trestem nebo pomstou
- pravdivost - krajní stavy jsou záludnost a chlubivost
- záludný člověk zapírá svoje vlastnosti, schopnosti a klady, ale ne ze skromnosti, ale proto aby měl z tohoto jednání později nějaký užitek
- chlubivý člověk naopak vyzdvihuje dobré vlastnosti, které nemá, a dělá to taky kvůli pozdějšímu užitku
- ctižádostivost - nejhůře definovatelná ctnost a v podstatě to ani ctnost není - záleží na vnějších okolnostech, na míře ctižádostivosti a na metodách, pomocí nichž se uplatňuje
- ctižádostivost sama o sobě je kraj v nadbytku, kraj v nedostatku, je beze jména a střed je také beze jména
-aby byl člověk ctnostný, musí mít i ctnosti rozumové
- rozumové ctnosti - vědění, umění rozumnost, moudrost a rozumění
- vědění - jsou znalosti, fakta - nevyvíjejí se, nevznikají ani nezanikají, dají se naučit a není na to třeba ani zkušeností, ani spousty času
- vědění je jakási zásobárna údajů pro pozdější rozhodování
- umění - určitý stav s pomocí pravdivého úsudku, také schopnost tvořit něco, co může a nemusí být (to, co vytvoříme, je vytvořeno z nás a ne z ničeho jiného)
- rozumnost - má dva druhy: praktická a vedoucí (někdy také nazývaná politickou, zákonodárná)
- rozumění - souhrn tří předchozích rozumových ctností - tedy schopnost chápat fakt, vidět souvislosti a vyvozovat z nich závěry
- moudrost - nejdokonalejší rozumová ctnost - dá se získat jen časem, jsou k ní zapotřebí zkušenosti
- moudrý člověk vidí i za důsledky svých činů, počítá s nimi a rozhoduje, které jsou přijatelné, nebo nepřijatelné
- vedle těchto pěti hlavních rozumových ctností Aristoteles rozeznává i vedlejší ctnosti, jako např. chápání, důvtip, uznání (správný soud, o tom, co je dobré a co špatné) a rozvážnost (ta je z nich nejdůležitější - je to schopnost docílit rozhodnutí pomocí prospěšných prostředků, o kterých má rozumnost dobré mínění)
- člověk se ale nemůže stát ctnostným a už vůbec ne blaženým, pokud nejedná dobrovolně
- dobrovolné jednání - osoba musí znát jednotlivé okolnosti jednání
- nedobrovolné jednání je takové, k němuž jsme přinuceni, anebo také to, k němuž nemáme všechny potřebné znalosti (nedobrovolně se dá jednat i z nevědomosti)
- nedobrovolné jednání si zaslouží odpuštění a soustrast
- dobrovolné jednání si zaslouží úctu
- člověk, který jedná dobrovolně správně a ctnostně je ctnostný, jestliže ho ke ctnostnému jednání někdo nutí nátlakem, nejedná se z jeho strany o ctnostné jednání, ale o nedobrovolné chování
- ctnostný člověk tedy jedná ctnostně, ale jedná také z vlastní vůle, za záměrné volby
